Trvalé problémy naší vnitrostátní politiky

Jaromír Šída

Již delší čas trvají u nás rozpory ve vnitrostátní politice. Jde nejen o spory hlavně ve sněmovně mezi vládní koalicí a opozicí. Rozhádaná je i koalice. Zkrátka, vládne politický „nečas“. Začátkem letošního dubna se situace vyhrotila, když Věci veřejné pohrozily podáním demise jejich ministrů a předložením nových požadavků na řešení problémů v koalici.

Demise ministrů VV se však nepovedla. Navíc po Velikonocích se sešel celý tucet zástupců vládní koalice k vyřešení rozporů. Na něm Véčkaři ustoupili. Předseda VV Radek Džon se tak opět řádně zesměšnil. Problematická a až k smíchu působící byla i pohrůžka Nečase vůči Věcem veřejným, když jim hrozil předčasnými volbami, u nichž by sama ODS mohla pohořet. Příčiny vzniku a přetrvávání rozporů v naší vnitrostátní politice je třeba hledat již jak v době těsně po Listopadové revoluci, tak i v letech pozdějších a i úplně nedávných. Po Listopadové revoluci se mylně razil názor, že nepotřebujeme politické strany a že všichni občané se mohou sdružit v Občanském fóru. To nápadně připomínalo kopírování vlády jedné strany za komunistické diktatury. Když se po r. 1989 přesto začaly tvořit politické strany, občané mladé a střední generace, kteří žili dosud jen za komunistické totality a nepoznali, co je to demokratický pluralismus a demokratická levice, pod vlivem nadšení z pádu komunismu většinou obrátili svůj politický názor doprava, aniž si uvědomili, zda jim bude životně vyhovovat. Po založení ODS vstoupil rázným způsobem do vnitrostátní politiky Václav Klaus. Vytvořil si vlastní politické charisma, kterým po řadu let působil na občany, i když jako ministr financí, předseda vlády i jako prezident republiky ve skutečnosti příliš neuspěl. Málokdo však ví, že Klaus, ještě za komunistické diktatury jako nepatrný začínající bankovní úředniček, se ucházel o vstup do KSČ. Nebyl však přijat pro svou povýšenou, nesnášenlivou až arogantní povahu, která se nemohla přizpůsobit kolektivnímu způsobu myšlení a jednání. Když se Klaus neuplatnil politicky za komunistů, vynahradil si to proto po Listopadové revoluci jako zásadový pravičák. Získal si oblibu hlavně u žen jako sportovec a svým vzhledem připomínajícím manekýna. Takto se z Klause stal jakýsi politický ideál, nikoliv však ideální politik.

Před sněmovními volbami v r. 2010 mladí občané, hlavně studenti, napadali předvolební shromáždění ČSSD nejen slovně a povykem, ale i házením vajíčky. Tito lidé a jimi ovlivnění občané pak zřejmě volili ODS nebo nově vzniklé pravicové strany, TOP-09 a VV. Přesně za rok po volbách však titíž mladí lidé, opět hlavně studenti, a s nimi i učitelé a také lékaři, podávali protesty a demonstrovali proti vládním rozhodnutím a proti poslanecké koalici. Protestovali tak vlastně proti těm, které volili.

Počátkem r. 2012 objevila se tzv. Holešovská výzva s radikálními názory. Jedním z nich bylo zrušení politických stran. Takový nápad se může zrodit jedině v hlavě royalisty. Vždyť politické strany k prosazení demokracie vznikly právě proti monarchii a feudalismu. V 60. letech 19. století byla proto u nás založena nejdříve strana liberálně konzervativních staročechů, po ní se ustanovili radikálně demokratičtí mladočeši a v r. 1878 vznikla strana českých sociálních demokratů. Politické strany přece slouží k tomu, aby spojovaly občany stejného názoru a vybírali si ze svých řad své zástupce do parlamentu. Jednotlivý občan bez politické strany nemůže se veřejně prosadit. Takové jsou politické zásady demokratického světa. Holešovská výzva byla tedy jen naivním plácnutím politických ignorantů.

Před každými volbami představuje své kandidáty několik desítek politických stran. Podle politického charakteru všechny strany by se daly zjednodušeně rozdělit do čtyř skupin. Do dvou skupin by patřily strany demokratické, které by se dále dělily na sociálně demokratické a na asociálně demokratické. Třetí a čtvrtou skupinu by tvořily strany nedemokratické tj. ultralevici (komunisty) a ultrapravici (neonacisty). K nejasnostem ve vnitrostátní politice přispívají částečně i naši občané jako voliči. Značná jejich část nemá stálý a trvalý politický názor, neboť při volbách dávají svůj hlas skoro pokaždé jiné politické straně. Takovým svým postojem blíží se k volebním absentérům, kteří jsou vlastně politickými analfabety .

Jako demokraté nejsme sice třídně rozděleni, ale přesto každý občan by si měl uvědomovat, že podle svého původu, vzdělání, zaměstnání a hlavně podle sociálního cítění by si měl vybírat i své politické sympatie. Více než 80% občanů v aktivním věku jsou zaměstnanci. Je proto nepochopitelné, jak mnozí z nich, nebo dokonce i studenti či důchodci, ve volbách dávají hlas pravicovým stranám, které vůči pracujícím a sociálně slabým nemají vůbec kladné vztahy. To svědčí o politické neuvědomělosti. Z těchto úvah vyplývá, že konečně snad po naprosto neúspěšném působení Topolánkovy a Nečasovy vlády s Klausovou režií česká veřejnost pochopí, komu bezhlavě věřila, koho pokládala za politického i ekonomického fenomén a kdo ji vlastně léta ohlupoval.

Připravované další protesty a demonstrace včetně úvah o stávkách dávají naději, že lidé, hlavně ti postižení Kalouskovými škrty, již začínají chápat význam demokracie s přívlastkem tj. sociálním, kterou Václav Klaus neustále napadal. Proto pro případ předčasných sněmovních voleb je na sociální demokracii, aby tentokrát si nenechala utéct příležitost ve volbách přesvědčivě zvítězit. Jen tak se uleví občanům, kteří jsou nebo byli živi z vlastní práce, a konečně v naší republice přestanou rozhodovat lidé, kteří jsou živi z práce druhých.

ČSSD Praha 8

Zenklova 27/576
180 00 Praha 8

ovv.praha8@cssd.cz

+420 246 035 966
+420 721 029 892